Trio Hihihahaholky jde na současnost přes Kladivo na čarodějnice. Ale nejen…

Hihihahaholky tvoří zpěvačky, rapperky a performerky Alena Novotná & Štěpánka Todorová + producent/live DJ Matěj Šíma. Tím, že jsou všichni divadelníci, experimentují nyní s uměleckou formou scénického koncertu. Pozvání k rozhovoru přijali DJ a producent Matěj Šíma a zpěvačka Štěpánka Todorová.

Proč zrovna Kladivo na čarodějnice?

Matěj Šíma: Na začátku holky přišly s nápadem scénického koncertu, což je tvar, který jsme chtěli blíže prozkoumat. Pohybujeme se sice na pomezí divadla a hudby, ale úplně jsme nevěděli, jak to pojmout. Zároveň je to podle mě pořád dost neobjevený formát, něco mezi muzikálem a propracovanou show. Na velkých pódiích jsou dnes koncerty víc a víc performativní. Čím větší máš stage, tím pompéznější v prezentaci musíš být, abys prostor uhrál. Jestli se do mě něco ze studií vštípilo, tak pojem dramaturgie. Věci se nedějí náhodně, ale vždy v nějakém sledu. A pokud je nějaký prvek náhodný, tak se zpětně dramaturgicky díváš, kam tě to dovedlo a jakou to má spojitost s tím, co se dělo předtím.

 

Z premiéry inscenovaného rapového koncertu SSSCREAM, odehraného 19. června 2025 v prostoru Venuše ve Švehlovce, foto: Petr Janošťák

 

Štěpánka Todorová: Na začátku jsme nepřemýšleli o tématu, ale věděli jsme, že chceme udělat album, jemuž dáme divadelní podobu. S Alenkou jsme zvažovaly transformovat do dnešní doby nějaký klasický příběh a přepsat ho současným jazykem. Původně jsme si chtěly vybrat různé literární hrdinky, které v daných dílech nemají dostatečný prostor. V horším případě je to psané čistě z mužské perspektivy. Jako první se nabízela Ofélie z Hamleta. Nápadů bylo hodně, ale celé se nám to zdálo rozfrcané, a proto jsme si říkaly, že by nám pomohlo mít režijní osobu, která by to zaštítila. Takže jsme se spojili s Ondrou Štefaňákem, uměleckým šéfem pražského Divadla X10. Tím, že má naši tvorbu rád a nám se zase líbí jeho práce v divadle, propojili jsme se. Zároveň jsme se shodli, že by to chtělo ucelenější téma a převést je do současnosti. Když jsme uvažovali nad chováním lidí na internetu nebo nad útlakem vůči ženám a menšinám, dopracovali jsme se k honu na čarodějnice.

Z jakých zdrojů jste čerpali?

Matěj Šíma: U mě bylo jasné, že první, po čem sáhnu, bude středověká hudba. Ačkoliv Kladivo na čarodějnice už není úplně středověk, časově už to je trochu dál, vnitřně jsem si to spojil s chorály. Toužil jsem dostat tam esenci doby. Tehdejší hudba je temná sama o sobě a když se člověk ponoří do gregoriánských chorálů, je z toho úzko. Naposlouchával jsem vše možné a vybíral pasáže, které měly potenciál, abych je mohl vysamplovat. Další výzvou bylo, jak do dobové hudby napasovat náš zvuk. Věděl jsem, že se můžu totálně vyblbnout co se týče kytar a metalových breakdownů.

Štěpánka Todorová: Film jsme všichni viděli několikrát, ale stejně tak jsme nahlížely do úplně původního zákoníku Kladivo na čarodějnice. Ten má dva díly a jeden z nich má třeba patnáct set stran, takže jsme jen nahlížely. Nebyl prostor je pročíst celé, nebo by se nám z toho dělalo hodně špatně. Sama jsem byla překvapená, co byli lidi schopni do toho zákonu zapsat. Některé z citátů jsme pak použily do textů. Zároveň nám přišlo přitažlivé se vizuálně démonizovat a dělat za sebe čarodějnice.